Eduard Zeleny: Má Praha

Má matka se narodila v Praze a pocházela z protestantské učitelské rodiny. Bydleli v ulici Štěpánská, její rodiče vyučovali na německé evangelické škole. Můj otec pocházel z důstojnické a hoteliérské rodiny v Mariánských Lázních, narodil se v Postoloprtech. Vzali se v roce 1929 v Praze a během druhé světové války bydleli v ulici Šternberkova v pražských Holešovicích. Otec, který byl během druhé světové války povolán do německé armády jako důstojník, byl v roce 1944 propuštěn jako nespolehlivý pro režim a válečnou službu.

Já jsem se narodil v roce 1938 v Praze, měl jsem o dva roky staršího bratra, o tři roky mladšího bratra a o pět let mladší sestru, které byl na konci války právě jeden rok. Ještě v roce 1944 jsem začal navštěvovat německou základní školu na Letné. Jako sedmiletý chlapec jsem si z posledních válečných dní nezapamatoval všechna data a místa, ale stále mám tehdejší události v hlavě jako živé obrazy.

Poslední válečné dni na přelomu dubna a května roku 1945 jsme museli kvůli bombovým náletům a bojím v ulicích strávit ve sklepě, ze kterého byli jednoho dne všichni muži – mezi nimi i můj otec – zajati a odvlečeni na neznámé místo. Jednoho rána (asi 5. května 1945) přišla z nákupu naše česky mluvící chůva a řekla mamince, že musíme okamžitě ven z bytu. Z domů byli vyháněni lidé, na ulici s nimi bylo brutálně zacházeno, byly jim vzaty všechny cenné předměty a hozeny na deku rozprostřenou v ulici Šternberkova. Na naše kabáty nám na záda byly štětcem namalovány velké hákové kříže. Museli jsme zvednout obě ruce jako pozdrav ma Hitlera a když má matka zvedla jen jednu ruku, protože ve druhé držela mou malou sestru, byla vyzvána, aby zvedla obě paže. Protože je zvednout nemohla, udeřil ji jeden muž tak silně do obličeje, že jí vyrazil přední zuby (do smrti si pak uchovávala ve skříni svůj zakrvácený bílý kostým).

Poté jsme byli spolu s ostatními okolo stojícími lidmi vyhnanými ze svých bytů odvedeni na Strossmayerovo náměstí, okolo stojící lidé nám uštědřovali rány a my museli volat: « Děkujeme našemu vůdci ! ».

Na náměstí byli shromážděni lidé ze všech směrů (v této čtvrti bydlelo mnoho německy mluvících obyvatel). V nepřehledné mase lidí jsme tam pak hodiny museli sedět – byl velmi horký den – než kolem nás projela dlouhá kolona tanků. Okolo se děly strašné výtržnosti. Přes noc jsme byli zamčeni v kině OKO, kde jsme byli natěstno namačkáni. Byli tam jen staří lidé a matky s dětmi – strávili jsme tam takto několik dní. Dodnes mám stále před očima obraz, jak jsme konečně mohli přes zadní dvůr kino opustit, a podél domovních zdí byly až do výše prvního patra naskládány mrtvoly.

Poté jsme byli bez jídla převedeni do dobytčáků a transportováni pryč, nocovali jsme v různých táborech s baráky jako byl Hagibor, nákladové nádraží Žižkov, Kolín atd. 10. 6. 1945 jsme přijeli do Opavy, kde jsme byli přiati do nemocnice. Má sestra Claudia byla vyhublá až na kost a 16. 6. zemřela, stejně jako můj mladší bratr Peter, který zemřel 25. 6. 1945. Má matka byla s námi dvěma zbylými dětmi propuštěna, když se prohlásila za rakouskou občanku a dobrodružně se vydala do Vídně. Matka, která mluvila perfektně česky, po těchto hlubokých zraněních na těle a na duši vlastně skoro nikdy o těch hrůzných zážitcích s námi nemluvila, jen o krásném dřívějším životě v její milované Praze. Jako poslední žijící z naší rodiny můžu po více než 70 letech předat své vzpomínky už jen já.

Dipl.-Ing.Eduard Zeleny