Helena Pässler: Rodiče se až do roku 1950 nesměli vzít

Helena Pässler: Rodiče se až do roku 1950 nesměli vzít

Jmenuji se Helena Pässlerová, rozená Kocová. Narodila jsem se spolu se svou sestrou-jednovaječným dvojčetem – 11. 7. 1953 v Teplicích, dvě hodiny po tom, co ve stejné nemocnici zemřel můj děda.

Naše matka Gerda Koc, rozená Pompe, se narodila jako Němka roku 1930 v Děčíně-Bělé, nyní žije ve Wiesbadenu. Její rodina byla vysídlena do Mecklenburska-Pomořanska 6. 9. 1946. Jako běženci nebyli v Německu vítaní, nedostali ani šlupky od brambor. Náš tatínek – Čech – naši maminku už v poválečné době znal, měl ji rád a v roce 1948 ji ilegálně dostal přes hranice zpět do Teplic. Českým úřadům maminka ale radši řekla, že hranici přešla sama, aby z toho tatínek neměl problémy, takže pak strávila nějaký čas v teplické radnici ve vězení. Potom žila u otcovy rodiny, rok vůbec nevycházela z bytu, protože se otec obával, že by ji opět vysídlili. Mezitím ji otec učil česky, naučila se tak dobře, že jí později její kolegové v práci nevěřili, že je Němka.

7. 1. 1950 se naši rodiče jako první poválečný česko-německý pár vzali na teplické radnici, protože 1. 1. 1950 bylo přijato ustanovení, které to dovolilo (do roku 1950 byla většina německy mluvícího nevysídleného obyvatelstva „osobami bez státní příslušnosti“, takže ani nemohli uzavřít sňatek. Kolektivně bylo Němcům žijícím v Československu uděleno české státní občanství až zákonem z 24. dubna 1953, č.34 Sb. Více se o těchto okolnostech můžete dočíst v knize Zůstali tu s námi od spolku Antikomplex). Pan Pudil, který naše rodiče oddával, z toho pak měl nepříjemnosti.

Rodiče nás se sestrou nenechali pokřtít, protože se obávali, že když jsme se přihlásili k německé národnosti a ještě k tomu bychom byly pokřtěny, tak už by to byly dvě přitěžující okolnosti a akorát by nám to způsobovalo problémy. A tak se rozhodli jednoho „problému“ – křtu – radši vzdát.

Přestože po válce samozřejmě nebylo dobře pohlíženo na to, když někdo mluvil německy, chodily jsme jako děti v 60. letech do dobrovolných kurzů němčiny. České děti to o nás věděly a někdy na nás proto házely kameny a pokřikovaly na nás „německé krysy“, takže jsme tam pak už nechtěly chodit. Předtím, než jsme v roce 1965 emigrovali, nám jeden spolužák řekl: „Vrátíte se a obrátíte proti nám samopaly.“

19. 12. 1965 jsme emigrovali do Německa, nejdříve do uprchlického tábora v Norimbergu, kde nás na nádraží přivítali se slovy: „Kdy už to s těmi uprchlíky skončí?“ Do tábora jsme přišli těsně před Vánocemi jen s kufry. Babička Lidwina z otcovy strany chtěla jít koupit hrnec, „kastrol“ jak se u nás říkalo. Ale když se vrátila z obchodu, postěžovala si v sudetoněmeckém nářečí: „Jetz bien iech endlich in Taitschland und die Taitschen vostiehen miech ni“ („Teď už jsem konečně v Německu a přesto mi Němci nerozumí.“)

Ve škole ve Flörsheimu/Mainu se nás děti často ptaly, jak vůbec můžeme žít, když nejsme pokřtěny. Táta nám na to říkal: „Teď musíme být Němci na 200%.“

Mnoho našich příbuzných během poválečných událostí zahynulo – sestra babičky a její muž byli 1. 6. 1945 zastřeleni v Sezemici (Sensomitz), bratr našeho otce Emil byl zastřelen 16. června 1945 ve Velvetách u Teplic (Welboth). Ve Velvetách bylo dokonce popraveno 100 nevinných Němců. Hony na Němce v oblasti kolem Teplic, Prosetic, Bystřan a Úpořin pořádal hlavně poručík Černý a Elizabeth Richter. V roce 1985, ještě před převratem, napsal můj otec o těchto událostech knihu, na jejímž konci měl vidinu smíření obou národů, kdy se lidé obou zemí budou znát, budou se chápat, kdy obyvatelé obou zemí společně klidně odhalí pomník válečným a poválečným obětem.

Naše rodina – náš děda, otec – se za všech okolností a v každém čase zasazovali o usmíření Němců a Čechů. Snažím se o to teď také – jako člen spolu Seliger (Seliger-Gemeinde) i jako učitelka. V naší škole pochází skoro 90% žáků z prostředí migrantů. Máme tři třídy s intenzivními kurzy němčiny pro uprchlíky a migranty. Zasazuji se také o to, abychom měli na škole učitele z prostředí migrantů. A tak máme učitele z Ruska, Běloruska, Izraele, Polska, Maďarska, Turecka, České republiky atd. V České republice mám mnoho přátel, chartistů, z dob tzv. normalizace. Že v Česku nyní existuje spolek Antikomplex a mnoho jiných podobných sdružení, které se vyslovují pro smíření, je potěšující a nutné – skýtá to naději. A zrovna tak je důležité, že i Sudetoněmecké sdružení v Německu podává ruku.


Dobové Teplice, náměstí v roce 1915