Inge Lang: Mnozí Němci se na vyhnané dívali skrz prsty jako na „přivandrovalce“

Inge Lang: Mnozí Němci se na vyhnané dívali skrz prsty jako na „přivandrovalce“

Paní Inge Lang se narodila v Chomutově. Když přišel konec války, bylo jí 11 let a doma byla se svou mladší sestrou a maminkou, tatínek se ještě nevrátil z války (všichni muži museli povinně narukovat).

Chomutov byla osvobozena Sověty, což v Ingeborg zanechalo mnoho vzpomínek: na jejich hlasité volání „úry, úry“ na každého, kdo měl náramkové hodinky, které mu poté ukradli, ale i na sovětského důstojníka, který pravidelně chodil za jejich maminkou. Když přišel, maminka ji a její sestru poslala k sousedce.

Jednou se ale i u sousedky ozvalo prudké bušení na dveře, které následně rozkopl sovětský voják a před zraky malé Inge a její sestry sousedku znásilnil.

Inge byla vyhnána ještě během tzv. divokého odsunu hned po válce. Jednoho dne prostě zazvonil na dveře Národní výbor s tím, že se mají za hodinu shromáždit na náměstí. Poté byly pár nocí ve sběrném táboře a následně odjely dobytčími vozy do Německa. Tam přespávaly u různých sedláků, než se jim podařilo přeběhnout přes hranici mezi sovětskou a anglickou zónou (za zády přitom slyšely výstřely sovětských vojáků) a dostat se k otcovým příbuzným u Hamburku.

Pár dní na to se do Chomutova vrátil jejich otec, kterého propustili Američané ze zajetí v Rakousku. V jejich domě už ale našel nové, česky mluvící obyvatele, kteří nevěděli, kam přesně jeho žena a děti odjely. Vydal se tedy pěšky na hranici s Německem, kde ho však zastihli partyzáni, kteří mu roztrhali propustku z amerického zajetí, jež ho opravňovala k volnému průchodu do Německa a poslali ho do pracovního tábora zvaného Sklárna – Glashütte. V něm strávil několik týdnů a zažil nelidské zacházení včetně mučení, zabíjení a ukládání obětí do masových hrobů. Podobné to bylo i v dalším pracovním táboře Záluží – Maltheuern.

Díky svému inženýrskému vzdělání byl posléze nasazen v továrně Poldi, kde směl pracovat i v neděli, za což byl rád, neboť díky tomu dostával příděl jídla, na který by jinak neměl nárok.

Po několika měsících, na začátku zimy roku 1945, se mu podařilo uprchnout a dostat se do Německa, kde posléze pomocí Červeného kříže našel svou rodinu (poštovní styk mezi Československem a Německem byl v několika poválečných měsících přerušen).

Po všech útrapách, které oba rodiče zažili, však již nebyli schopni si k sobě najít cestu a v 50. letech se rozvedli.

Inge se nikdy nepodařilo najít manžela: „Po válce byl v Německu nedostatek mužů a na nás, kteří jsme byli vysídleni z Československa nebo z Polska se lidé dívali skrz prsty. Říkali nám „přivandrovalci“ a většina rodičů nechtěla, aby si jejich dítě vzalo nějakou takovou „přivandrovalkyni“.“

Přes to, co prožila, paní Inge dle svých slov necítí zášť. „Ti, kdo cítí zášť, si tím nijak nepomůžou, akorát si tím sami škodí a zkracují si život.“

Dodnes má paní Inge v Praze i příbuzné, které však již kvůli svému zdravotnímu stavu už nemůže navštěvovat.


KZ Glasshute Komotau:

Potvrzení o práci v neděli:

Pracovní průkaz Karla Langa:

Hedvika a Ingeborg, které po válce rozdělila hranice – jedna směla zůstat, druhá ne. Obě však zažily mnohá příkoří: