Jenny Schon: Matku vedle mě znásilnili pohraničníci

Jenny Schon: Matku vedle mě znásilnili pohraničníci

Spisovatelka Jenny Schon (73), autorka sbírky básní Česká polka a dalších knih, rodačka z Trutnova.
„Čechy jsem musela opustit se svou matkou, když mi byly tři roky, bylo to 29. 7. 1945. Na hranici se Saskem ji vedle mě znásilnili čeští pohraničníci. Vícekrát jsem pak ve svém díle zpracovávala, co takováto zkušenost udělá s psychikou dítěte. Loni maminka v 93 letech zemřela a teprve v posledních letech před smrtí se o tomto traumatu odhodlala mluvit.“

Dále vyjímáme z rozhovoru, který s paní Jenny Schon letos vedli žáci vrchlabského gymnázia:

„Ve válkou zničeném Německu bylo velmi těžké sehnat jídlo. Chodili jsme do lesa na dřevo, na borůvky, na houby. V listopadu 1945 pro nás přijel bratr mé matky, protože moje matka měla strach sama cestovat, byla předtím na hranicích Saska znásilněna českým pohraničníkem. Rusové ve východním Německu také znásilňovali ženy, po desetitisících! Mnohé z toho měly dítě, tyto děti to měly také velmi těžké. Museli jsme do Porýní, tam byla rodina mého otce. Ten byl v americkém válečném zajetí v Plzni, proto se o nás nemohl starat. Rodina mého otce nás nechtěla. V Porýní byly velké škody po bombardování, prarodiče byli ubytovaní ve škole, neměli byt. Trvalo několik měsíců, než jsme měli pro nás tři – pro matku, otce a mě – vlastní pokoj, předtím jsme spali u jedné tety na zemi. Město mělo mnoho domů rozbitých, přitom přišlo množství uprchlíků, takže museli být ubytovaní ve školách, jako uprchlíci dnes.

(…)

V Trutnově moje matka pracovala na poště v Horské ulici (Bergstrasse), já jsem byla přes den u prarodičů. Bydleli jsme v Kryblici, v ulici k nemocnici. Velmi jsem milovala své trutnovské prarodiče, obzvláště svého dědečka. Byl nočním hlídačem u finančního úřadu v Trutnově a v roce 1945 byl odvlečen českou milicí a dostal se do českého koncentračního tábora v Úpici, moje babička byla rovněž odvlečena a musela pracovat pro české sedláky. Opět jsem ji viděla až v roce 1948 a téměř jsem ji nepoznala, tak byla vyhublá. V roce 1949 jsem začala chodit do školy. Moji trutnovští prarodiče šli do Bonnu, o prázdninách a o víkendech jsem byla vždycky u nich. S dědečkem jsem chodila do lesa na borůvky, sbírali jsme lišky, které babička zpracovávala. Dělali jsme švestkové knedlíky, k tomu děda vyprávěl historky o Krakonošovi. To pak říkal, že to je, jako by byl doma. Takže pro mě byly švestkové knedlíky, lišky a borůvky domov, ty byly ale i v lese u nás v Porýní, takže jsem domov nepostrádala.

Od roku 1992 jsem ale opakovaně jezdila do Trutnova a měla jsem v úmyslu si tam koupit dům, ale jako Němka jsem si ve svém rodném městě nemohla žádný dům koupit. Jelikož jsem tam měla ještě vzdálené příbuzné, koupili pro mě dům. Zkoušela jsem tam bydlet, ale můj strach byl čím dál tím větší. V květnu 1945 jsem viděla, jak do naší domovní chodby byli hozeni umlácení muži. Pak jsem stále musela chodit kolem těch zdí od krve. Teď ve svém vlastním domě, o 50 let později, jsem znovu viděla krev na stěnách, měla jsem čím dál tím větší strach, onemocněla jsem a musela jsem ten dům zase prodat. V Berlíně jsem se pak musela podrobit psychoterapii, abych zvládala své stavy úzkosti. Ne, nechci už žít v Trutnově.“

Celý rozhovor naleznete v Trutnovinkách: https://trutnovinky.cz/zpravy/aktuality/2016/unor/vse-co-mam-jsem-dosahla-tvrdou-praci-rika-rodacka-jenny-schon


Jenny Shon jako dítě

Jenny Shon v současnosti