Josef Tscherner: Přepadli nás vojáci Svobodovy armády

Josef Tscherner: Přepadli nás vojáci Svobodovy armády

Jmenuji se Josef Tscherner. Narodil jsem se v roce 1937 v Pschobliku (Pšovlkách) u Rakovníka jako československý občan německé národnosti, jako syn pěstitelů chmele. Má prababička byla Češka. V našem městě žilo do roku 1945 asi 20 % Čechů, takže jako malému chlapci mi čeština nebyla neznámá.

8. května 1945 přepadla náš dům, zrovna když jsme obědvali, horda opilých mladíků, kteří si říkali partyzáni, a mého otce zbili ocelovou pružinou tak, že mu prolomili lebku. Podobná zvěrstva spáchaná na Němcích následovala.

Vojáci Svobodovy armády jmenovali sami sebe „panem správcem“ různých zemědělských usedlostí. Naším pánem se stal 17letý voják Svobodovy armády, který si říkal Váša. Moji rodiče pro něj pracovali, dokud otec neonemocněl natolik, že se stal práceneschopným a z jeho bílé ramenní pásky označující všechny Němce tak zmizelo písmeno „P“ jako „pracovník“. Jednoho dne, když byl zrovna na poli, aby zkontroloval, jak se daří satbě, se objevil Váša s policity z Koleschowitz (Kolešovic). Vysypali naše zrovna zbalené pytle (50kg/osobu), vzali si, co se jim zalíbilo, zkonfiskovali šperky, cenné papíry a jiné dokumenty a nahradili váhový úbytek obnošeným oblečením. Když jim má matka různé věci odmítala vydat, zbil ji jeden policista hlavní od pistole v obličeji tak, že jsme se obávali o její zrak. Jakmile se můj otec vrátil z pole, hlasitě v češtině protestoval, takže matku propustili.

Prvním táborem, ve kterém jsme byli internováni, byla bývalá třída naší základní školy, v níž spalo na slámě potažené plachtou 17 lidí od malých dětí po starce. O stravu jsme se museli postarat sami, tajně nám nosili potraviny i obyvatelé, kteří ještě mohli zůstat ve svých domovech. Myslím, že jsme tam takto strávili několik týdnů. Pak se jednoho dne objevili spolupracovníci „Národního výboru“ s policisty, opět nám vykradli zavazadla a vzali si, co se jim líbilo, a pak byli zavazadla, děti a staří lidé naloženi na žebřiňák a odvezeni do 10 km vzdáleného bývalého hotelu Worschek v Jechnitz (Jesenici u Rakovníka), který se také přeměnil na tábor. I zde docházelo opakovaně k „raziím“, během kterých nám byly zabavovány různé cenné předměty a cenně vypadající oblečení.

Jednoho dne jsme byli všichni i se zavazadli naloženi do nákladního vlaku (bylo nás asi 1000 až 1500 osob, v jednom vagóně bylo 35 osob). Po vícedenní cestě s přestávkami mezi širými poli jsme přijeli do Bad Brambachu/bad Elsteru v sovětské okupační zóně. Zde jsme si směli přestoupit do osobního vlaku a od sester červeného kříže jsme dostali horký čaj a sestry se o nás postaraly. Zavazadla byla uložena v nákladním vagóně. S četnými přestávkami jsme dojeli až na sever do Jüterbogu. Odtud jsme se vzdali opět na jih, po cestě byly na různých místech odpojovány vagony. Konečnou stanicí byl pro nás bývalý pracovní tábor v Elsterwerdě (dříve Sasko, dnes jih Braniborska), který sloužil jako karanténa. Zde jsme byli odvšiveni, prohlédnuti, naočkováni a po uplynutí karantény rozděleni k sedlákům ve vesnici, kteří nás museli přijmout. Můj otec pracoval u sedláka nejdříve jen za chleba, poté demontoval druhé koleje Německé říšské železnice pro válečné reparace Sovětskému svazu a pak pomáhal znovuvystavět demontované ocelárny.

Rodiče mě vždy vedli k tomu, abych se pilně učil, protože „vědomosti ti nikdo nevezme“. Byl jsem vzorným školákem na základní škole, udělal jsem si maturitu a úspěšně jsem zakončil strojírenská studia jako Dipl. Ing. Celý život pak pracoval ve výzkumu minerálních olejů.

Když jsme po „převratu“ jeli ve skupině bývalých Pšovlčanů do našeho místa narození, seznámil jsem se s tehdejším starostou Ludwikem Cirem. Domluvili jsme spolu obnovu mariánského sloupu, kterou jsme z převážné většiny financovali. Navrhl jsem také znovuobnovit tzv. „pšovlčskou slavnost“ (církevní slavnost na první červencovou neděli u příležitosti svátku Matky Boží Marie). Od té doby se slaví každých pět let památeční slavnost k první zmínce Pšovlk v roce 1273, na kterou jsou jako čestní hosté zváni i bývalí Pšovlčané.

Se současným starostou mám zrovna tak přátelské vztahy jako s jeho předchůdcem, podobně jako se starostou sousedních Kolešovic.

Když nyní pěstuji dobré vztahy s mladými Čechy, vycházím z toho, že tato generace nemá nic společného se zločiny svých předků a místa mého dětství považuje za svou vlast stejně jako já.

Na začátku letošního roku jsem svými znalostmi a odkazy na literaturu pomáhal jednomu rakovnickému gymnazistovi s jeho závěrečnou prací o vyhnání Němců.


Obnovený mariánský sloup v Pšovlkách (Pschobliku)