Výstava

Strašení Sudetskými Němci, kteří dodnes ohrožují české vlastence a zejména jejich majetky, patří od počátku 90. let k místnímu politickému folklóru. Není snad už tak vypjaté jako dřív, ale pořád se v kampaních objevuje a pořád na ně hodně lidí slyší. Kolik občanů České republiky dnes bydlí v domech „po Němcích“, nebo je používá k rekreaci? Spočítáno to není, ale jsou jich tisíce. A mezi nimi i lidé, kteří nežijí ve strachu nebo ve špatném svědomí a vidí věci trochu jinak. Právě o nich je výstava Pod jednou střechou, kterou připravil spolek Antikomplex.

Ukazuje příklady spolupráce mezi sedmi německými a českými rodinami, které spojuje právě dům, v němž jedni žili před poválečným vyhnáním a druzí v něm žijí dnes.

Ředitelka Antikomplexu Terezie Vávrová k tomu říká: „Chtěli bychom lidem ukázat, že se nemusí bát otevřít dveře, na něž klepe německý návštěvník. Že když se překonají obavy z mýtu „zlých Sudeťáků“, kteří si nárokují jejich domy a chalupy, mohou s původními obyvateli navázat normální vztahy, případně přátelství, navštěvovat se. Už se to některým lidem povedlo.“

Rudné č. p. 75. Emil Herold a Bohumil Šindelka

Výstava SmířeníEmil Herold jako kluk před domem č. 75, Foto: Antikomplex

Kupříkladu Emil Herold se narodil roku 1929 ve vesnici Trinkseiffen/Rudné v Krušných Horách. Když šel do školy (1935), žili ve vsi čtyři Češi: poštmistr, lesník a dva hajní, všichni státní zaměstnanci. Heroldovi vlastnili domek, dvě nebo tři krávy, žili běžným venkovským životem. Děd, otec a nakonec i Emil pracovali v lese, pod českým hajným Blahušem. V roce 1946 byli vyhnáni, tak jako ostatní místní Němci: Emil si pamatuje, že babička se těsně před odchodem z domu vydala do chléva a objala všechny krávy. Věděla, že se o ně nikdo nepostará. Německé rodiny musely nejprve do sběrného tábora v Nejdku, kde byly okradeny o všechny cennosti, pak už je čekala deportace do Německa.

Na návštěvu do Rudného přijel Emil Herold poprvé v roce 1966. Zjistil, že státem vyvlastněný rodinný dům už nikdy neuvidí, protože shořel. Pozemek, na němž stával, koupil Bohumil Šindelka. I on přišel na svět v Krušných Horách, ale až po válce, v Nejdku. Jeho děd pocházel z Moravy a za ženu si vzal Němku: „Už odmala jsem to tady měl rád… Chtěl jsem tu žít a pracovat jako hajný, ale rodiče mě poslali na hotelovou školu do Prahy. To bylo vyhozených sedm let života.“

Bohumil v Rudném hospodaří, v domě č. p. 75 žije. A vzpomíná, že když koupil někdejší pozemek Heroldových, byl to „v podstatě jenom sklep, pár kamenů a hodně stromů. A na tom pozemku jsem si pak postavil barák. Skoro stejný jako ten původní – a tak když někdo přišel na návštěvu, myslel si, že jsem ten původní Heroldův barák jenom zrekonstruoval.“

Výstava SmířeníTrinkseiffen / Rudné, dům č. 75, Foto: Antikomplex

Emil Herold (nestarší žijící rodák z Rudného) se s Bohumilem Šindelkou poprvé setkal v polovině 90. let: „Řekl jsem mu: „Poslouchej! Ty za nic nemůžeš, v roce 1945 jsi ještě ani nežil. A já? Když v roce 1938 přišel Hitler, bylo mi devět let, já ho nemohl zadržet. Takže jestli spolu chceme dobře vycházet, tak se na tohle vykašleme. „“ Bohumil Šindelka tomu vyšel vstříc. Porozuměli si a mladší, který umí dobře německy, vozil staršího na traktoru po polích, nechal si ukazovat, kde co bývalo dřív, a současně splnil Emilovi přání, to když se chtěl podívat na jeleny v říji.

Pro Emila Herolda je Rudné/Trinkseiffen pořád domov, Čechy jsou jeho vlast: „Ano, narodil jsem se tam, chodil jsem tam do školy. V kostele jsem byl pokřtěn, biřmován, tam jsem se vyučil lesníkem. Takže ano, je to moje vlast.“ Stejně to vidí Bohumil Šindelka: „Tady jsem se narodil a tady jsem doma. Nemůžu jet někam pryč, nevydržel bych tam. (…) S panem Heroldem se stýkám tak jednou do roka. Když jde kolem plotu, s úsměvem říká, že mu hlídám barák.“

Pár někdejších německých obyvatel Rudného do vsi pořád jezdí. A Bohumil Šindelka je přesvědčený, že české obavy ze „Sudeťáků“ jsou nesmyslné: „Nějaká zášť proti Čechům? To ne. Když, tak je to obráceně. Jeden z těch, co se nastěhoval do domu po Němcích, pustil na kolemjdoucí německou rodinu psa. Češi mají zažité, že Němec je zlo.“

Hejnice č. p. 150. Monika Hanika a Jitka a Jiří Bartošovi

Výstava SmířeníScholzovi kdysi v Hejnicich, Foto: Antikomplex

Monika Hanika přišla na svět roku 1947 v Německu jako třetí dítě Anny Scholz. Rodina Scholzova žila v Hejnicích neboli Haindorfu v Jizerských Horách, v domě č. p. 150. Moničin děd v něm měl krejčovskou dílnu, narodili se tu její dva bratři, Werner a Helmut. Roku 1945 byli Scholzovi vyhnáni a deportováni do Dolního Saska. Na Hejnice se v rodině vzpomínalo jako na ztracený domov, ale „oklikou“: nemluvilo se přímo o městečku a životě v něm, spíš o přírodě, o chození na houby, lyžování, o kopci Ořešníku vyčnívajícím za kostelem. Některé vzpomínky byly dost bolestné – a pro Helmuta Scholze traumatické.

Rodiče Jitky Bartošové se do Hejnic nastěhovali v roce 1945. „Naši mě přivezli jako roční. Bylo nás šest dětí a stěhovali jsme se sem do Hejnic. Rodiče si vybrali dům a tam bydlela stará paní, Němka. Měla syna ve válce. Nevěděla, jestli se vrátí, nevěděla o něm nic. Měla jsem ji jako babičku. Mluvila jsem s ní a já jí rozuměla, co mi říká, česky nebo německy.“ Když se Jitka vdala, bydlela s manželem Jiřím v sousední Raspenavě. Roku 1966 koupili společně s rodiči Jiřího dům Scholzových v Hejnicích.

Výstava SmířeníJiří Bartoš, Monika Hanika a Jitka Bartošová, Foto: Antikomplex

Přibližně o čtyři roky později navštívili městečko Moničini rodiče. A vydali se domů. Jitka Bartošová vzpomíná, že „přišla sousedka, Němka, která v Hejnicích zůstala, že je tu návštěva, která pochází z tohoto domu, a jestli by nám nevadilo, kdybychom je pustili dovnitř. Říkali jsme: „Proč bychom nepustili? “ Byla to krátká návštěva. (…) My jsme tu fobii z Němců neměli.“ Monika Hanika vzpomíná, že její maminka prý tehdy přeci jen z Bartošových cítila určitou nejistotu, kterou se však podařilo zaplašit.

Monika viděla poprvé Hejnice pár let po pádu komunismu, kdy se na návštěvu vypravila s bratrem Wernerem, Bartošovi ji ve starém domě přijali bez váhání: „To místo pro mě hned napoprvé nebylo cizí. Jezdím sem často – a nikdy se nestalo, abych se sama sebe ptala, co tady vlastně dělám. Samozřejmě se těším, když jedeme domů do Německa, ale tady jsem také nějak doma.“ Rodiny se postupně sblížily, a když byl dům po povodních v roce 2010 poškozený, přátelé z Německa přišli Bartošovým na pomoc.

Pokud se chcete dozvědět víc, napište nám dotaz k výstavě, kterou můžeme i zapůjčit do vašich prostor: Terezie Vávrová, ředitelka spolku Antikomplex: vavrova@antikomplex.cz. Příběhy výstavy si můžete poslechnout i v pořadu Příběhy 20. století v archivu ČRo Plus, který natočil Adam Drda, jenž je i autorem tohoto textu.

Technické údaje k výstavě:

Jedná se o 7 horizontálních desek na kozách (velikost A0), které se dají postavit do prostoru i ke zdi. A 1 vertikální deska (A1) na stojanu jako úvod.

Výstava Smíření